Klidná jsem až ve chvíli, kdy jsou kluci na hřišti a nikomu nic neschází, říká kustodka Jana Kratinová

30. 1. 2019 | text a foto Martin Svoboda

Tenhle obor si vybrala ve chvíli, kdy se jí fotbal připletl do života. To bylo ještě před listopadovou revolucí, kdy se Jana Kratinová objevila v účtárně pražských Bohemians. Další její kroky vedly do Slavie, kde měla na starost úklid šaten A týmu. Spolu s kustodem Zbyňkem Hotovým dostala v létě roku 1992 nabídku od tehdejšího mecenáše Viktorky Vratislava Čekana pracovat na Žižkově. Kdyby se ještě dneska dávala do občanských průkazů razítka zaměstnavatele, patrně by to její už nebylo vidět. Jana je totiž na Viktorce už 26 let!

Bezkonkurenčně služebně nejstarší zaměstnanec klubu má ve své paměti nepřeberné množství příběhů a kuriózních zážitků. Cestu na post týmového kustoda si Jana trpělivě klestila sezonu po sezoně, až se jí v lednu 2012 splnil celoživotní sen. Po odchodu žižkovského barda Vítězslava Chudomela dostala nabídku stát se hlavním kustodem Viktorie Žižkov. Neváhala ani minutu. I když na ní čekal záhy perný úkol. Viktoriáni cestovali na kyperské soustředění, a to vám poví každý kustod, že to je ten největší zápřah, který ho může potkat. Jana, která by se pro Viktorku rozdala, sebrala odvahu a se vší vervou se pustila do milované práce. Tím, že je ve funkci dodnes, dokazuje, že udělala správné rozhodnutí. Žižkovský klub je jako její rodina a hráči, jak sama hrdě říká, jsou vlastně její děti.

Když jste se poprvé objevila na Žižkově, postupovala Viktorka do druhé ligy a klub čerstvě vlastnil Vratislav Čekan. A najednou se nemluvilo o ničem jiném než o postupu mezi elitu. To se podařilo v další sezoně. Jaká to byla doba?

Krasná. S úžasnými vzpomínkami a samými vítězstvími. Tehdy jsem do Viktorky nastoupila spolu se Zbyňkem Hotovým ze Slavie a měla v pracovní náplni úklid vnitřních prostor tribuny. Do týmu přicházeli stále noví a noví hráči a posílená Viktorka šla nejprve do druhé a pak hladce postoupila do nejvyšší ligové soutěže. Pan Čekan by těžko připustil postup z jiného než prvního místa. A to tehdy šlo mezi českou elitu kvůli reorganizaci hned šest klubů.

Vy jste na samém začátku ve Viktorce vedle úklidu kabin hodně pomáhala i kustodu panu Hotovému, kterého záhy vystřídal kolega Blažek, táta pozdějšího gólmana reprezentace. Ten však po půlroce odešel a vedení za vámi přišlo poprvé s nabídkou na funkci hlavního kustoda. Tehdy vám bylo šestadvacet. Co to s vámi udělalo?

Byla jsem opravdu hodně mladá holka a oni na mě, jestli bych si na to troufla. Co vám budu povídat, dvě noce jsem nespala, pořád jsem to zvažovala. Nakonec jsem usoudila, že bych to sice dělala moc ráda, ale bylo by to pro mě zatím velké sousto. K týmu pak přišel nový kustod Víťa Chudomel. Po 17leté společné práci s ním jsem dostala další šanci po jeho odchodu v lednu 2012.

Přišla vaše velká chvíle. Na kolik probdělých nocí to při rozhodování vydalo tentokrát?

Ani na jednu. Za prvé ty náznaky, že bych to mohla převzít, byly dlouho před tím, a za druhé měla jsem v roli pomocného kustoda za ta léta tolik zkušeností, že jsem nabídku okamžitě přijala. Vždyť kdo má takové štěstí, aby se stal kustodem u ligového týmu?

Ale na druhou stranu ne každý by se takto dokázal obětovat. Práce kustoda vyžaduje být permanentně týmu k dispozici. Volný čas o víkendech minimální. Předpokládám, že musíte být navíc na stadionu o hodně dřív než samotní hráči. Netrpí tím trochu váš osobní život?

Trochu? Trpí tím kompletně! Ale já si to dobrovolně vybrala. Dostávám za to hodně zpátky. Ten pocit být s týmem, prožívat všechno s ním. Když se pak vyhraje, tak si říkám, tohle je důvod, proč tu jsem a proč jisté oběti přináším. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, znám snad všechny stadiony v republice a ve Viktorce jsem zažila celkem 29 trenérů! Kdo tohle může říct?

Ještě jeden kuriózní primát držíte. Jste jedinou čistokrevnou kustodkou v obou tuzemských profesionálních soutěžích. Víte o tom?

O téhle skutečnost samozřejmě vím. Někde sice kustodky jsou, avšak mají spíše funkci pradlen a s týmem na zápasy ani tréninky necestují. Na plný úvazek jsem jako hlavní kustodka v první i druhé lize jediná žena.

Asi každého musí napadnout otázka, jak to v té kabině vlastně chodí, když se mezi samými chlapy pohybuje ženská? Máte nějaká zvláštní pravidla, kdy k nim můžete a kdy ne?

Nemáme, to by ani nešlo. Zdržovalo by to. Víte, kromě toho, že jsem už za těch 26 let na ledacos zvyklá, mám na tyhle situace svojí teorii - kdo chce, může si vzít přes sebe přece ručník.

Popište, jak vypadá váš pracovní den v rozjeté sezoně?

Na stadion přicházím vždycky jako první. Kolikrát i v pět ráno. Trenéři kolem sedmé a hráči do devíti. V deset začíná trénink. Po jeho skončení pereme veškeré prádlo, s tím mně vydatně pomáhá kolega Petr Pelikán. Během odpoledne, když je vše hotové odcházím domů. Pracovní doba kustoda vlastně žádná neexistuje. Musím být k dispozici kdykoliv, kdy je to potřeba.

Když se řekne stres, co vás jako první napadne?

Noční můrou je pro mě situace, kdy něco při cestě na zápas na stadionu zapomeneme. Jakmile se autobus rozjede, začnu si podvědomě říkat, jestli máme všechno. Někdy mě až popadá úzkost. Párkrát se stalo, že jsem to nevydržela a na benzinové pumpě jsem musela říct řidičovi, aby mně otevřel kufr kvůli překontrolování. Nikdy se naštěstí nic důležitého nezapomnělo. Ale úplný klid mám až ve chvíli, když vidím kluky na hřišti a nikomu nic neschází.

Zvláštní atrakcí jsou při zápasech na Žižkově zakopnuté balóny na Seifertovu ulici a do přilehlého parku plného bezdomovců. Prý jste na to pedant a míče si hlídáte. Jenže, jak to udělat, když mizí přes tribunu v nedohlednu?

V parku se vyskytoval ještě nedávno bezdomovec, který už tak nějak patří k nám a ten je vracel. Teď už jsem ho ale dlouho neviděla. Jinak nám pro míče běhají hlavně pořadatelé. Se zakopnutými míči jsme zažili hodně zajímavých historek.

Pochlubíte se?

To jsme se třeba jednou hádali s člověkem, který měl náš balón evidentně v tašce, ale zapíral to. Rozhodly nakonec dvě písmenka VŽ napsaná na míči. Jinak nejdál se dostal míč překopnutý takovou silou, že se nám dokutálel skoro až k Bulharu (křižovatka vzdálená asi 800 metrů od stadionu - pozn. autora).

Za oknem vaší pracovní místnosti v tribuně máte umístěná dvě poměrně sofistikovaná krmítka pro ptáky. Je starost o ně vaším koníčkem?

Ano. Ornitologii se věnuji dlouho, nejvíc mě zajímají zpěvní ptáci. Krmítka na Viktorce jsou vyrobená tak, aby na ně nemohli holubi. Semínka slunečnic jsou určená hlavně sýkorkám, brhlíkům nebo strakapoudům.

Také se o vás v klubu ví, že dalším vaším hobby je dechová hudba. Zkusila jste ji někdy pustit hráčům?

Dechovce jsem se dřív hodně věnovala. Teď už tolik ne, tuhle zálibu teď vystřídaly televizní seriály. Kdybych ji pustila v kabině, myslím, že by hrála jen pár vteřin. Ti by mě hnali.

Na závěr příjemného povídání pojďme k drsné realitě, a tou je záchrana Viktorky ve druhé lize. Jak to podle vás po 30. kole dopadne?

Věřím, že se zachráníme, ale všichní ať počítají s tím, že to budou nervy až do konce a zachrána přijde až v tom posledním kole. Kde že to hrajeme? V Chrudimi? Tak ne. Záchraněni budeme už kolo před tím doma s Vlašimí.