Petr Mikolanda: Žádný zápas není důležitější než zdraví. To mi věřte!

17. 8. 2018 | Martin Svoboda

V neděli proti Zbrojovce se poprvé dočkal. Poprvé okusil, jak chutná vítězství na pozici trenéra A týmu dospělých. Třiatřicetiletý kouč Viktorie Žižkov PETR MIKOLANDA si po svém životním restartu po transplantaci ledviny píše zase ty šťastnější a úspěšnější řádky svého životopisu. Co všechno musel kvůli novému orgánu v těle podstoupit a jak se mu v současnosti po zdravotní stránce daří? Na to nám otevřeně a trpělivě odpovídal v předvečer zápasu s Ústím nad Labem.

Fotbalová veřejnost zná váš příběh s vážnými zdravotními komplikacemi dopodrobna. Na tohle téma vyšly desítky článků, natočil jste pro ČT 13. komnatu. Málokdo ale už ví, co prožíváte nyní. Co se s vaším tělem, sedm a půl roku od transplantace ledviny, děje dnes?

Je pravda, že si o mých problémech většina lidí přečetla a ví, o co šlo. Dneska je situace taková, že docházím pravidelně na kontrolu k profesorovi Viklickému na IKEM a hlavně musím dodržovat režim s prášky a také pitný režim. Není u mě problém kolísat s váhou kvůli zadržovaným tekutinám v těle v intervalu od pěti do osmi kil. Spousta lidí se mě třeba často ptá, jestli jsem nepřibral. A já mám během týdne zase tu původní váhu zpátky. A prášků beru stále okolo dvaceti.

Předpokládám, že horké léto nebude pro váš organizmus to pravé ořechové. Obzvlášť, když v Česku panují takové supertropické dny, jakých jsme zažívali bezpočet v řadě.

Přesně tak. Vedra pro mě znamenají opravdu velké komplikace a mnohonásobně větší zátěž pro celý organismus než pro zdravého člověka. V noci trpím křečemi do nohou. O to víc se pak těším na hřiště. Abych to zvládl, pomáhá mi rodina. Když vidím své syny, uvědomím si, co je pro mě na prvním místě.

Když jste zmínil vaše nejbližší, bez rodinného zázemí byste asi celý svůj příběh nezvládl. Ta největší podpora přišla od osoby nejdražší – vaší maminky – v podobně dárcovství ledviny. Řekněte, jak složitý to byl proces?

Proces to byl náročný hlavně pro moji manželku a děti, bez kterých bych čas před transplantací nezvládl, a ani po ní. Manželka Hanička v čase, kdy jsme věděli, že bude potřeba transplantace ledviny, byla nejvíce aktivní a právě ona byla ta hybná síla, díky které se vše uskutečnilo. Chtěla mi ji dát okamžitě bez rozmyslu.

A to jde, dát ledvinu jen tak bez nějakých shodných znaků?

To zas ne. Předchází tomu řada náročných vyšetření, která mají svá opodstatnění. Zhruba třetina dárců je nevhodná. Manželka všechny testy zvládla a výsledky byly výborné. Až poté, kdy byla již skoro připravena na transplantaci, se nechala testovat máma. Ledvina od ní byla samozřejmě geneticky lepší, proto se odebrala od maminky. Ale nebýt manželky, tak to takto rychle fantasticky nedopadlo. Hanička byla ta hybná síla.

A pak přišlo ono magické datum – 11. 1. 2011…

To je asi moje druhé datum narození. Den mojí transplantace. Den, kdy člověku svítá šance na kvalitnější život. Navíc ta transplantace byla první v Česku svého druhu - od dárce s neshodnou krevním skupinou. Laik si může myslet, že dárcovstvím od rodiče je krevní shoda zaručena. Ale tak to není. A já jsem první člověk v tuzemsku, který má v těle takzvanou mezikrevní ledvinu, byť je od mojí maminky.

A co následovalo po samotné transplantaci? Za jak dlouho jste mohl fungovat?

Čeká se čtrnáct dní, jestli se ledvina chytne. Člověk užívá hodně léků, hlídá se kde co, především hladina draslíku. A pak, když je všechno v pořádku, jdete domů.

Jak vás nový orgán v těle omezuje?

Ledvinu mám vepředu, takže nemůžu posilovat břišní svaly. Musím se pořád hlídat a v horku mám při sportování stále křeče. Ale nemůžu bez pohybu být ani při vyšších teplotách, takže si někdy sám vytvářím tyhle problémy.

Vraťme se ještě k vaší rodině. Jaká situace byla pro vaše nejbližší po návratu z nemocnice ta nejsložitější?

Určitě při peritoneální dialýze. Tahle metoda náhrady funkce ledvin, kdy čištění organismu probíhá doma, má velkou výhodu, že jí lze provádět zcela bez návštěvy nemocničního zařízení, avšak nese s sebou velký problém s nepředstavitelným množstvím dialyzačního roztoku. Vzhledem k tomu, že se dialýza prováděla každý den, lépe řečeno noc, a bylo zapotřebí vždy 40 litrů tohoto roztoku, byla Hanička po dobu téhle léčby stále v zápřahu mezi desítkami kanystrů. To si nikdo nedovede představit. Za tohle jí patří opravdu velký obdiv a ode mě obrovské poděkování.

Jestli dobře počítám, tak jste měsíčně spotřebovali 1200 litrů tohoto čistícího roztoku. Kdo to do bytu nosil, jak se to k vám dostávalo?

Vždycky jednou měsíčně přijelo ze zdravotnického skladu auto se 40litrovými kanystry a přesně tohle množství, co jste uvedl, se u nás doma složilo.

Ale na to nestačil běžný panelákový kumbál, kde jste ty kanystry měli?

Byly v dětském pokoji a po každé noci se jeden kanystr vyprázdnil, protože znečištěný roztok, který za noc prošel tělem, se už vyléval do odpadu. A takhle to šlo nepřetržitě rok a půl.

V době nemocniční hospitalizace jste pronesl památný výrok, že jste s nemocí prohrával 0:1, ale že jste tenhle zápas dokázal otočit a vedete 2:1. Stejný průběh měl do 23. minuty i nedělní zápas vašich svěřenců se Zbrojovkou Brno. Neblesklo vám v hlavě, že to samé, co jste obrazně zažíval v Motole, se děje v reálném čase přímo před vámi na hřišti?

Tak to zase ne. Já jsem totiž absolutně ponořený do zápasu, vnímám jenom hru. Co je za mnou, nedokážu vnímat. Nějaké pocity ve stylu - moje zdraví versus skóre, nedokážu mít v tu chvíli v hlavě.

Nicméně, po tom všem, čím jste si prošel, byste musel být z kamene, aby se váš drsný životní příběh nedotkl vaší trenérské práce. Mám na mysli komunikaci s hráči, pro psychologii týmu nebo třeba nově nabytým hodnotovým žebříčkem. Potvrdíte mi to?

Promítlo se to samozřejmě na různých věcech, ale nejvíc, co jsem změnil, je přístup ke zdraví hráčů. Víte, kariéra fotbalisty, ta profesionální, je hrozně krátká. Maximálně 15 let. A aby se kdykoliv během ní hazardovalo se zdravím, které pak vypoví službu třeba na půl roku, nebo v mém případě napořád, tak to v žádném případě.

Co máte přesně na mysli tím hazardováním?

Nátlak. Nátlak na hráče, aby hrál i přes to, že není 100%. Jde o stavy, kdy má hráč teplotu, vezme si prášek a jde na hřiště. Protože ten zápas je důležitý. Ne! Žádný zápas není důležitější než zdraví. To  mi věřte. Takže už žádné prášky, žádné přecházení. Přesně v tomhle mám nové návyky díky mým zkušenostem.

Pojďme se na závěr podívat trochu dopředu. Jak dlouho vydrží pracovat transplantovaná ledvina v těle? Co vám řekli doktoři ohledně budoucnosti?

Nová ledvina potřebuje zvýšenou péči, když se budu hlídat, vydrží mi 3 až 5 let. Záleží na mnoha věcech. Zjednodušeně řečeno jí nesmím přepínat, nevhodně zatěžovat.

A jak je to pak s dalším dárcem? Nemůže se stát, že budete v nejistotě?

Vůbec ne, naopak. Systém registru dárců umožňuje dokonce naplánovat přesné období na novou transplantaci. Kdyby to neznělo tak divně, přirovnal bych to k výměně pneumatik v autoservisu.

Děkuji za rozhovor.

Foto: ISPORT.CZ - JAROSLAV LEGNER