Zdeněk Volek kráčí ve stopách svého otce

3. 5. 2016 | JF. FKVŽ

V posledním utkání proti FK Dobrovice se záložník našeho týmu v sestavě Viktorky neobjevil. Důvodem bylo poranění lýtkového svalu a do tréninkového procesu by rád opět zapojil v průběhu tohoto týdne. Rozhovor se Zdeňkem Volkem, který byl publikován v programu na poslední utkání, vám nyní přinášíme i na webu Viktorky.

Záložník Viktorky se v kádru týmu pro tuto sezónu řadí mezi ty zkušenější. Během své kariéry má za sebou zápasy v první lize ať už v dresu Blšan, Ústí nad Labem nebo i během krátkého angažmá v Teplicích. I když většinou působil na severozápadě od naší metropole, tak je ryze pražským fotbalovým odchovancem.

Jako žáček jsem působil v Aritmě a od dvanácti let, tedy od mladších žáků jsem se stěhoval na Spartu. Tam to bylo až do dvaadvaceti let a během toho jsem nahlédl i do kabiny áčka. Poprvé v lednu 2004, ale pouze na týden. Potom následovala operace třísel a delší pauza. Druhý pokus byl o rok později a tentokrát to bylo na půl roku. Zápasový start z toho však nebyl, pouze lavička náhradníků.

Z dorostenecké kategorie se také datuje jedno zajímavé ocenění.

Bylo v anketě o nejlepšího dorostence v republice a skončil jsem za Varadim z Baníku Ostrava na druhém místě. V té době jsem také od šestnácti do devatenácti let oblékal dres reprezentačních výběrů. I to mi asi tenkrát pomohlo k pozvánce od trenéra Kotrby do zimní přípravy prvního týmu Sparty.

Na první ligu sis tedy musel počkat až do nejmenší fotbalové vísky mezi chmelnicemi.

Nejvyšší soutěž jsem si vyzkoušel právě v Blšanech, později v Ústí nad Labem kde přišly i tři vstřelené góly a také v Teplicích. Zde to však pod trenérem Radou byly za áčko jenom dva starty. Potom přišlo zranění v podobě naštípnuté kosti v kotníku a na jaře 2012 už jsem se na hřiště nedostal. Byl z toho tedy návrat do Ústí, ale dalo se to tušit, protože jsem toho moc i z důvodu delšího léčení neukázal.

V Ústí máš v první lize nejvíce startů. Jak vzpomínáš na toto období?

Byla to velmi příjemná část fotbalové kariéry. Těch sezón v tomto dresu bylo víc a potom i opětovně vybojovaný postup, který však nebyl administrativně uskutečněn. Měli jsme výborný tým, který se však po tomto úspěchu rozpadl. Odtud jsem se vrátil do Prahy a oblékal dres Bohemians Praha.

Před touto sezónou přišla nabídka z Viktorky, která se dostala do velkých problémů.

Na Střížkově v uvozovkách větší fotbal končil a podle informací a zájmu Viktorky jsem se rozhodl tradičnímu klubu pomoci. Když se dnes ohlédnu za tím, co máme odehráno, tak jsem rád. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme a ze strany klubu se plní vše co bylo řečeno. Jsme sice ve třetí lize, ale máme zde profesionální podmínky a jasně daný cíl. Škoda jen některých bodových ztrát, které nyní musíme dohánět. Jinak pokud jde o tým jako takový, tak už na podzim postupně ukázal určitou kvalitu. V zimě přišlo ještě hráčské doplnění a výsledky i herní projev nyní ukazují jaký tým zde opravdu je.

Poslední výhru ze hřiště soupeře jste přivezli z Domažlic, kde jsi proměnil penaltu ve vítězný gól. Nebyl si za bezbrankového stavu nervózní?

Byl jsem trenérem určený jako první a věřil jsem si. Kdybych se necítil, nebo to třeba bylo po faulu na mě, tak bych jí nechal někomu dalšímu. Ona v podstatě byla skoro zbytečná, protože Kodr dal gól, ale těsně před tím, než se dostal míč do branky, odpískal rozhodčí faul. Nakonec to byl gól vítězný a o to větší je z něj radost. Vyhráli jsme se silným soupeřem. Řekl bych, že z těch posledních spolu s Vltavínem nejkvalitnější. Je dobře, že se nám podařilo vybojovat tři body.

Tím, že si ve Viktorce tak vlastně kopíruješ fotbalovou kariéru svého otce.

To je svým způsobem docela zajímavé. Jsem druhá generace Volků na Žižkově. Otec, také Zdeněk byl vlastně původně ve Spartě a potom i v letech 1983 – 86 hrál za Viktorku a tehdy to byla to 2. národní liga. Mezi jeho spoluhráči byli například Karel Zeman, Loukota, Jebavý, Chadraba, Hlavnička, Pecka nebo Jindra.