Viktorce přeji návrat do ligy a aby jí fandilo stále víc a víc takových Habásků, jako v Mužích z ofsajdu, říká v rozhovoru Zdeněk Malík

25. 9. 2023 | Wear

Když ho kamarádi z party přivedli na první trénink, stadion na Seifertce ještě nestál. Viktorka tehdy hrávala na Třebešíně, na hřišti obklopeném cyklistickým oválem. Tady poprvé oblékl viktoriánský dres a zrodila se láska na celý život. Když Viktorka po padesáti letech existence prakticky zanikla, chodil po Žižkově jako tělo bez duše. Pan Zdeněk Malík (88) je nejen jedním z nejstarších žižkovských hráčů, ale i služebně nejstarším permanentkářem a na tribuně nechyběl ani při nedělním slavnostním zápase.

Pane Malíku, jak to tehdy všechno začalo?

Já jsem rodilý Žižkovák, bydleli jsme v Žerotínově ulici a tehdy pro každého místního kluka byla čest, když mohl kopat za Viktorku. V našem domě bydlel i poválečný kapitán Kračman a ve stejné ulici i slavný gólman Benda. Naše velké vzory jsme tak měli blízko u sebe. Už jako malý jsem znal sestavy Viktorky nazpaměť a pamatuji si je dodnes.

Tak to já vás vyzkouším. V jakém složení vybíhali na plac Žižkováci v roce 1947?

To vám povím i podle postů. V brance chytal Rousek, obrana byla Kračman, Šlezingr, v záloze Valenta, Zdeněk Procházka, Milan Procházka a v útoku Slaba, Pražský, Novák, druhý Pražský a Fabanka.

Tak to tedy klobouk dolů. Ale překvapilo mě to složení. Vyjmenoval jste pět útočníků.

Tak se tehdy hrálo. Vzadu jen dva obránci a v útoku pět ofenzivních hráčů. Pravé křídlo, pravá spojka, střední útočník, levá spojka a levé křídlo. Já jsem od žáků hrával právě v obranné dvojici. Tam většinou stavěli ty pomalejší a často o trochu silnější hráče, ale já byl výjimka. Byl jsem vždycky hodně rychlý. Říkali mi Žíznivá čára.

Vybavíte si váš první zápas?

No ten nebyl moc povedený. Nastoupil jsem za žákovské béčko, hráli jsme na Meteoru a prohráli jsme 0:10. Ale brzy to bylo veselejší, sehráli jsme se a měli silné mužstvo. Dokázali jsme vyhrát 4:3 na Slavii, remizovali jsme na Spartě.

Pro první tým to ale tehdy nebyla příjemná doba, že?

Bohužel. Hned v lednu 1948 zemřel tehdejší předseda a velká postava Viktorky, Rudolf Henčl. Vzpomínám, jak jsme šli se spoluhráči ve smutečním průvodu, oblečeni pouze do dresů. Byla nám hrozná zima. A to jako by předznamenalo zlé časy.

V té době přišel i sestup, změny názvů a postupný zánik.

Přesně tak. V roce 1947 spadla Viktorka potřetí z ligy a pak už bylo neveselo. Klub se nejprve jmenoval Sokol Viktoria Žižkov, o rok později Sokol ČSAD Žižkov, dále Slavoj Praha Údržba a nakonec byla z Viktorky Avia Čakovice.

Z historie vím, že část hráčů áčka ještě za Čakovice chvíli nižší soutěž hrála, ale většina přešla do jiných klubů. Jak jste to měli vy mladší?

Pro mě to byla hrozná rána. Já jsem Viktorku miloval a ten rychlý konec mě ranil. Chodil jsem po Žižkově jako tělo bez duše. Nakonec jsem kývl na nabídku Unionu a nějaký čas jsem hrál tam. Nedokázal jsem si představit, že bych, coby Viktorián, kopal až v Čakovicích.

Dnes mají hráči k dispozici na stadionu kvalitní regeneraci, vířivku, saunu, ochlazovací bazénky. O tom se vám asi tehdy ani nesnilo.

No to víte, že ne. Tehdy jsme měli u hřiště dva džbery. V jednom byla voda na opláchnutí obličeje, ve druhém na nohy.

Vy jste za žáky nastupoval na hřišti na Třebešíně, kde hrávalo i áčko.

A to byly, panečku, zápasy! Na mistrák chodilo pravidelně na 20 000 diváků. Pro nás kluky to byl vždy velký zážitek.

V té době se před mistrovským utkáním dospělých hrály tzv. předzápasy mládeže.

No to byla paráda. Když jsme měli hrát předzápas na Spartě, tak jsem týden nemohl spát, jak jsem se těšil. A taky jsem byl pěkně nervózní, abych nezakopl, až budu vybíhat z kabin na hřiště. Tenkrát jsme dlouho vedli 1:0, ale na konci mi míč líznul prsty na ruce a sudí zapískal penaltu. Ale i remíza pro nás byla dobrý výsledek.

Po kariéře jste se věnoval i trenéřině, ale do kolika jste sám aktivně hrával?

Hrál jsem až do 47 let. Když skončila Viktorka, zlákal mě do Unionu pan Sedlák, který bydlel vedle nás. Říkal mi, ať se vykašlu na truchlení a jdu k nim. Kariéru jsem potom končil ve Strašnicích.

Slyšel jsem, že jste si ještě nedávno chodil zahrát nohejbal, je to pravda?

Ano. Chodil s námi i Rudolf Kučera a ten mi vždycky z legrace říkal, že to hraju jako Chihuri.

Kdybyste měl jmenovat svého nejoblíbenějšího hráče v dresu Viktorky, kdo by to byl?

Suverénně Tonda Bradáč. Ten si vždycky postavil balon, poklepal špičkou o zem, protože tehdy ještě kopačky tolik neseděly, tak aby mu dobře držela na noze. A každý míč šel do šibenice. A z těch nejstarších určitě Benda, to byla gólmanská ikona. A rychlík Kvapil. Ten utekl všem.

Pojďme do současnosti, kdy vám Viktorka udělala v poslední době nejvíce radosti?

Při domácím zápase s Domažlicemi. Víte, něco vám povím. Před důležitými zápasy chodím za maminkou na hřbitov a oroduji za Viktorku. A pokaždé to vyjde. Tým sehrál v baráži velmi dobré utkání a zaslouženě postoupil.

Viktorka letos slaví 120 let. Co byste jí do budoucna popřál?

Aby se znovu vrátila do první ligy a opět patřila mezi nejlepší české kluby. A fandili jí další Habáskové, jako ti z Poláčkových Mužů v ofsajdu. A pro letošek, aby se nemusela znovu obávat sestupu.

Pane Malíku, děkuji vám za rozhovor, přeji hodně zdraví a ať vám ta naše Viktorka udělá ještě spoustu radosti.